1. časť

26. července 2013 v 12:50 | mončička x DOMčA |  Tohle ode mne nemůžeš chtít (škola elementov 2)

1. Kapitola

"Lumiérie Nela."
"Izba číslo 17." So sklonenou hlavou plnou zahanbenia som vošiel do jej izby. Bál som sa toho čo malo prísť. Nevedel som čo od toho čakať. Každopádne som uprel zrak na jej telo. Cítil som ako mnou pulzuje hnev a nenávisť ale potlačil som to, síce s veľkou námahou ale predca. Došiel som až k nej a s bolosťou v očiach som na ňu upieral pohlad (Momo, není to už moc?) . Sadol som si na sedačku vedľa jej postela a neustále a neoblomne som pozoroval jej tvár. Akoby som čakal kedy sa pohne a úprimne presne na to som čakal. Ale ono... nič. Nehýbala sa, na dýchanie potrebovala prístroj a srdce jej kontrolovali. Vyčítal som si to čo som jej urobil, neskutočne som si to vyčítal, ale vlastne som to ani nemohol ovlivniť, za normálnych okolností by mi povedala asi toto: Ak to budeš riešiť, dlhá odmlka a zamračene by ma prepalovala pohladom, Nakopem ťa do zadku tak že aj keby ti tam niekto srčil tyč takťa nebude tak bolieť ako po tých kopancoch! Hej, moja Nela vedela byť rázna... moja, pche, mám vôbec ešte právo si ju takto privlastňovať? Áno, ja viem že sme si sľubili že spolu budeme navždy, ale toto naberá fakt katastrofálne grády. Smutne som sklopil hlavu ked zrazu... píp, píp, píp... zdesene som sa pozrel na prístroj ukazujúci stav jej srdca. "Nela! Nela nie! NIE, NIE!" Vymrštilo ma na nohy tak rýchlo ako ešte nikdy a zúfalo priam prosiaco som pozeral na ten prekliaty prístroj. "I... ia-i--itachi....."
"No tak nela, no tak, vyrdž, Lubim ťa, počuješ?! Ľubim, nesmieš mi zomrieť."
Slyším ta slova hodna bohů, cejtím silný ruce na mím tele a já vím že pro dnešek jsem zachránena. Ano, jsem zachránena člověkem ktery mne do tehle sraček dostal. Pořád mám potřebu klást si jednu a tu samou otázku: Proč?! PROČ ZROVNA ITACHI?
"Itachi." Chcem jej vysť vústrety, ale bojím sa že to dopadne ako vždycky, že jej zase ublížim. Bojím sa, pretože ublížiť tejto žene je to posledné po čom túžim (momo, ty určite už nemůžeš psát z Itachiho pohledu, určite ne!) Aj tak ale nedokážem zastaviť svoje tela a skôr než sa nazdám ju držím v náručí a sedím na jej posteli. Videl som ako sa spokojne usmiala. Spokojne?! Uvedomuje si vôbec aký som pre ňu nebezpečný?! "Prosím, nechoť preč, nenechávaj ma tu!"
"N-nela, to nejde, musím byť od teba čo najdalej a..." dále už nepokračoval protože ho Nela políbila. (no tak DOMčA trocha života do toho umierania!- Já ti ale dám života, řekni mi kdy se ztohohle stalá takováhle romantická píčovina?!) "Když odejdeš, umřu, ne jen kvúli tomu že jsme samo sebou přišli na to že te miluji ale taky kvůli tomu že když nebudu moct cítit lásku můžu umřít, proto musíš být teď semnou, abych přežila..."
"Dobře, odvedu te zpět , tam budeš cítit lásku.."
"NE! Nic nechápeš! Proč si mne sakra unášel když mne chceš teď dát pryč?!"
"Protože jsem nemnel navíběr chápeš?! Tehdy mne ovládala temnota, rozumíš?!" Vedel že na ní nemnel takhle vybafnout,vedel že jí teťkouns moc ublížil ale on už nemnel sílu v sebě udržet temnotu, musel pryč, musel jinak by jí ublížil a to rozhodne nechtel. "Teď jdu pryč nebo mne to ovládne a pak když ti bude líp tak te zavedu za Sasukem..."
"N---" Nestihla to dopovědet, Itachi byl pryč a pravdepodobne ho zítra uvidí naposledy. Zmocnovala se jí beznadeje. Smutek a jiné potlačované pocity jí šli přetrhat plíce. Vědela že pokud jí teď hned nekdo neuklidní, je po ní. Přhmouřila oči a pocítila neco... neco, neco divnýho. Takovej divnej pocit. Unavene zavřela oči no když je znovu otevřela byla nekde jinde. Nekde... asi nekde v kanálu. Nebo tunel nebo...jednoduše taková chodba, ve které byla voda která jí dočahovala na členky. Šla rovne a rovne- jelikož jinou možnost nemnela- a před ní se objevili mříže a za nimi neco, neco obrovskýho. Bíla záře která obklopavala ... no proste neco. Nedokázala na to zaostřiť neboď zář jí oslepovala. "Nela Lumiére, si v pořadí třetí člověk v dejinách kterému se neco takovýho povedlo."
"???"
"Vedel jsem že budeš silná ale že až tak to jsem netušil... opravdu ne."
"C-co si zač?" A v hlave si premítala kdy si píchla nejaký drogy, protože tohle museli být halucinace. V přemýšlení jí vyrušil ostrý smích. "Tak halucinace, jo? Jsem samotný svetlo osobne. Přebývam v tele vyvolených, upřimne řečeno tvý rozpoltené city mi odebírají sílu!"
"P- prominte p-pane ehm... Svetlo?" Upřimne řečeno vůbec nebyla nadšená z toho že se vysloužila jen ďalší smich. "Jo třeba, každopádne svý city vyřeš nebudu je trpět do nekonečna."
"Jak ste milej."
"Ty taky."
"Myslela jsem to ironicky!"
"A kdo říká že já to myslel vážne?" Nela zaťala ruce v pěst ale když to udelala bíla záře jí nadobro oslepila, zamžourala ale byla spět ve svý nemocniční posteli. Divný :/ "Koukám že už ses probrala." Poplašene otočále hlav ou kolem až zapodla svůj podrý pohled do uhraničených černých očí. "Mohla si dát vědet, hledáme te už docela dlouho." Zívl a přepaloval jí pohledem.
"D-damene."
"Jo, sice neoholenej, unavenej a nasranej -mimo to na tebe- ale jo, jsem to já." Zářivě se na mne usmál a vůbec jí nepřipadal naštvaný, cítila z nej pozitivní energii, přímo blaženou energii. "V- vypadáš šťastne."
"Jo jsem, si neživu a si v pořádku a Adrian už nebude vyšilovat jako náctiletá holka kteŕa zbadá one direction takže jo, jsem v celku šťastnej, říkali že te pustí až o týden kvůlo pozorování, nemýlim se li." Plaše se na nej usmála, pořád nechápala tu poznámku že je na ní naštvaný ale byla sťastná, protože on byl šťastný a to jí dodávalo sílu. "Lu-lumiére." Nela se otočila za zvukem svýho příjmení a překvapene se dívala na spícího Sasukeho, ale to nebylo to hlavní i když se muselo nechat že byl roztomilý, spíše civěla na to jak v jeho náručí hezky chrupká Sabrína!!! To... no byl to skrátka ŠOK!!! Porozhlédla se po nemocničné izbičce a s ůdivem koukala na své kamarády ktorý se pomaloučku ale jiste budili do nového dne. "NELO!" Vykřikli všichni najednou a štastne jí objímali. Není se co divit, báli se o ní, tak hrozne moc!!! Sabrína rozevřela záclony a do pokoje švyhli sluneční paprsky. Tešili se hrozne moc! Když... keď niekto zaklomal na rám dverí. Všetci sa otočili a zdesene prebodávali Itachiho pohľadom iba jedna osoba naňho upierala pohľad alá prosím, nechoť preč, "Ah, som rád že ťa nebudem musieť doprevádzať späť do školy..."
"Ale..."
"Sasuke je tu pre teba a to je podstatné..."
"Ale..."
"Neprerušuj sakra! Takže buď šťastná..."
"NE! Itachi to ne..." Ale skôr ako stihla dopovedať vetu Itachi zmizol. Zmučene si položila tvár do dlaní. Opätovne ju zapĺnňala depresia a nevedela čo si o tom myslieť keď zrazu... píp, píp, píp... všetci jej priatelia stuhli a zdesene pozerali na prístroj a Nelu ktorá privrela oči a potom ich definitývne zavrela. Slunce zablikalo a všichni v pokoji zdešene pokukovali po Nele a přemýšleli co teď. "Jdu zavolat sestřičku." Řekl nakonec Sasuke.
"Není to jejím fyzickým stavem a ty to víš, je nešťastná, její nadeje zhasla!"
"Jdu za tou sestřičkou." Řekl Sasuke nekompromisne.
"Bože, jak si umínený." Zabrblala si Sabrína pre seba.
"NEJSEM!" Vykoukla na ní sesukeho hlava ze dveŘí a pak už opravdu zavolal tu sestřičku
Medzi tím, v Neliném podviedomí:
"Deláš si prdel? Si první v dejinách vůbec kdo je to podruhý a to k tomu v jeden den!!"
"P- prominte ale já... za to opravdu nemůžu!"
"Dobře, ale urovnej si pocity."
"Mám je urovnané, Itachiho miluji a nemůžu být s ním což mne uvádí do deprese, konec."
"A co tak tohle... láska tvých přátel, musíš být šťastná že se o tebe tak zajímají."
"To je sice možné ale zároveň jsem pro to nešťatná protože vím co by udelali kdybych byla v nebezpečí."
"Bože!!! Ty si to nejpesimistickejší svetla jaký sem kdy videl."
"Tak pardon ale už nežiji na rúžovém obláčku, já už vím jaký to je být sám, moje máma zemřela a táta se předrogoval! Jasne že nemám farení brýle sakra!" Zařvala na nej z plných plyc. Pííp, pííp, pííp... "Nela prosííím!" Omámene som otvorila oči a pozrela sa na Adrina. Pôsobil veľmi unavene. "Adrian:"
"N-Nela!" vykríkol šťastne a hodil sa mi okolo kruku. (není nejak zženštilý?- NIE!- že ty z toho udeláš yaoi!- NIE!)
"Zakri, proč tak řveš proboha?!"
"NELA!"
"C-čo čo sa stalo?" Vystrelil na nohy.
"Je živá a zdravá." Usmiala som sa naňho. Aj keď to nerada priznávam, ten pajác v mojom vnútri má pravdu, je mojím poslaním Itachi... I-i tachi ho, z-z-za... Sakra! "Nelo! Ty brečíš?"
"Ne! Snažím sa vytvoriť niagarské vodopády!"
"Nela." Podešel ke mne a objal mne.
"Taká romantická idilka až se jdu pozvracet!" Zašvitořil se hlas ode dveří. Překvapene jsem zdvyhla hlavu a bez dechu jsem koukala na holku předemnou., v-vážne je to?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sissa sissa | 26. července 2013 v 13:10 | Reagovat

Wau perfektná kapitola a pls kedy dáte 2.kapitolu?? :D :D :D

2 Mončička a Domča Mončička a Domča | 26. července 2013 v 14:30 | Reagovat

[1]: uprimne povedané už máme predpísaných pár strán ale chcela by som si ich predpísať viacej aby neboli trhliny medzi dejom mno každopádne 2. kapča určite nebude skorej ako v nedelu, pokúsim sa ju v tedy pridať ;D

3 Seléna Seléna | 29. července 2013 v 7:43 | Reagovat

Moc pěkná Kapitolka... Jen jste si tam nechaly v tsvoje rozhovory v příběhu.. je to trošku rušivý element..Kor, když tam padne sprostý slovo:D jinak užasná kapitolka

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama